Galatským – kapitola 2

1 Potom po čtrnácti letech jsem opět vstoupil do Jeruzaléma s Barnabášem a vzal s sebou Tita

pozn.: někteří tuto událost ztotožňují se Sk 11:30, jiní s Sk 15:nn a Sk 4:36:
Sk 11, 22 Zpráva o nich se donesla k sluchu církve v Jeruzalémě, i vyslali Barnabáše, aby prošel až do Antiochie. 23 Když tam přišel a uviděl tu Boží milost, zaradoval se a povzbuzoval všechny, aby s rozhodným srdcem zůstávali u Pána; 24 neboť to byl dobrý muž, plný Ducha svatého a víry. A značný zástup se přidal k Pánu. 25 Pak odešel do Tarsu vyhledat Saula, 26 a když ho našel, přivedl ho do Antiochie. Stalo se, že celý rok zůstali ve společenství církve a vyučili značný zástup; v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany. 27 V těch dnech sestoupili z Jeruzaléma do Antiochie proroci. 28 Jeden z nich, jménem Agabos, povstal a naznačil skrze Ducha, že nastane velký hlad po celém světě; ten skutečně nastal za Klaudia. 29 Proto si všichni učedníci určili, každý podle svých možností, co pošlou ku pomoci bratřím v Judsku. 30 Také to učinili a sbírku poslali starším prostřednictvím Barnabáše a Saula.
Sk 15 1 Tu sestoupili někteří z Judska a začali bratry učit: „Nebudete-li obřezáni podle Mojžíšova obyčeje, nemůžete být zachráněni.“ 2 Když se s nimi Pavel a Barnabáš dostali do sporu a velké hádky, stanovili, že Pavel, Barnabáš a někteří další z nich vystoupí k apoštolům a starším do Jeruzaléma a budou o této sporné otázce jednat. 3 Vypraveni tedy církví, procházeli Fénicií a Samařskem, vyprávěli o obrácení pohanů a všem bratrům působili velikou radost. 4 Když přišli do Jeruzaléma, byli přijati církví, apoštoly a staršími a oznámili, co všechno s nimi Bůh učinil.
Sk 4,36 Také Josef, který byl apoštoly nazván Barnabáš, což v překladu znamená „syn potěšení“, Levita rodem z Kypru, 37 měl pole, které prodal, peníze přinesl a položil k nohám apoštolů – jak by tohle s tím souviselo?
co Pavel dělal těch 14 let? Jezdil na misijní cesty a nasbíral řadu zkušeností. Nejprve byl tři roky „odstavený“, ale sem už přijíždí jako zkušený misionář
s Barnabášem a vzal s sebou Tita. Barnabáš tedy byl zřejmě partner, kdežto Titus učedník či příležitostný partner

2 Vystoupil jsem tam (na základě) zjevení a předložil jsem jim evangelium, které hlásám mezi pohany; předložil jsem je však v soukromí těm, kteří jsou uznáváni, abych snad neběžel nebo nebyl běžel nadarmo.

jaké zjevení? Dostal zjevení, že má navštívit apoštoly? Někdo mu řekl, že přijal od Boha, že by se za nimi vypravil? Nebo jim šel říct, jaké měl zjevení, a že na jeho základě dělá, co dělá?
šel se s nimi setkat až po letech služby. Až nyní jim chce vylíčit, kolik sborů už založil a vše ostatní, co známe ze Skutků. Vysvětlit, „co těm lidem vlastně vykládá“, s jakou zvěstí cestuje. A zdůraznit samozřejmě, že tu zvěst „o „vykládá“ pohanům
Pavel mel bezesporu „svůj způsob“, svoji teologii, ke které během let dospěl (uvažováním i praxí). Jak věci vidí, zachytil písemně a zakotvil hlavně ve „svých“ sborech. Ale postupně se jeho pohled na věc začala šířit do církví obecně, Pavlova teologie se stala oficiální teologií celé církve
Pavel si chtěl potvrdit, že to, co dělá, není „mimo“. Nemohl úplně vyloučit, že by mu bratři mohli říct, že jeho názory a způsoby služby jsou úplně „špatně“. Po těch letech a po těch výsledcích, to nebylo moc pravděpodobné, ale vyloučit to nešlo.
máme to tak asi všichni: postupně si vytváříme svou teologii. Snažíme se ji průběžně „dorovnávat“ s oficiální teologií církve a s našimi životními zkušenostmi a s názory spoluvěřících
byl to vzájemný vztah, Pavel jistě ovlivňoval, ovlivnil i jeruzalémskou církev, na druhé straně jistě sledoval, co se v v jeruzalémské církvi děje. Vyvíjeli se poměrně dlouho nezávisle (14 let je dost), ale kupodivu nějak zásadně se teologicky nevzdálili. Z toho je vidět jednak, že základní pravdy jsou poměrně elementární, jednak, že obě strany byly vedeny a průběžně korigovány Duchem Svatým
Pavel se zjevně považoval za „plnohodnotného“ rovnocenného apoštola, byť nepatřil mezi dvanáct. Byl tedy ohledně svých názorů a postojů sebevědomý, jistý si svými závěry a svým posláním mezi pohany
Pavel si do Jeruzaléma šel pro „razítko“, pro potvrzení, ale nedělal kolem toho „vlny“. Přišel v určité tichosti, jen se individuálně setkal se dvěma vedoucími. Vyžádal, možná až vynutil si pozornost, to ano. Ale pak nechtěl nějaké veřejné slyšení, koncil, ani „schůzi staršovstva“ ve smyslu: teď se bude řešit problematika služby mezi pohany
měl obavy, že mu jeho postoje a postupy „neodkývnou“? Asi ano, jak uvidíme dále (A co by v takovém případě udělal? Je možné, že by v misii pokračoval, ale asi by došlo ke štěpení církve aj. problémům.)
obě strany ale byly otevřené k diskuzi, k argumentům. Koneckonců byli všichni zvyklí na nečekané korekce od Ducha Svatého. (Petr rozdýchal i onu „plachtu s nečistými zvířaty“, tedy ukončení dietních omezení nebo společné jídlo s pohany)
pokud to takto funguje třeba na staršovstvu, je to dobrý základ pro jednání: kombinace ochoty nechat se přesvědčit a sebejistoty pramenící z osobního vedení Duchem a znalosti Písma. Pokud jedno z toho chybí, je zaděláno na problém
abych snad neběžel nebo nebyl běžel nadarmo – je jasné, že Pavel se opravdu obával, že by mu to „odkývnout“ nemuseli.
nicméně do konfrontace šel: zřejmě si říkal, že je lépe si věci vyjasnit po čtrnácti letech než vůbec
o co se vlastně „hrálo“? O to, zda Bůh má v úmyslu „zabývat se“ pohany, A pokud ano, zda je chce „požidovštit“
je těžké se vmyslet do jejich situace: církev začínala opravdu na zcela „zelené louce“. Ježíš odešel do nebe a nenechal učedníkům jasnou „cestovní mapu“, jak mají dále postupovat. Zanechal „pouze“ známost sebe: takový jsem byl, takového jste mě znali, viděli jste, jak přistupuji k věcem. A samozřejmě zanechal Ducha svatého. Jinak vše vznikalo za pochodu, možná by se dalo říci metodou pokusu a omylu

3 Ale ani Titus, který byl se mnou a je Řek, nebyl přinucen dát se obřezat, 4 (jak to chtěli ti) falešní bratři, vetřelci, kteří se tam vloudili, aby vyšpehovali naši svobodu, kterou máme v Kristu Ježíši, a aby nás zotročili.

ř.: totiž kvůli těm
srv. Dobrovolné užití výrazu v 2S 10:3 (LXX) knížata synů Amónových řekla svému pánu Chanúnovi: Připadá ti, že David chce uctít svého otce, když ti poslal utěšitele? Což k tobě David neposlal své otroky, jen aby (důkladně prohlédl) město, aby ho prozkoumal/proslídil a vyvrátil
okamžitě jde k hlavnímu problému: jestli je třeba evangelium „roubovat“ na židovství. Tam narážel nejvíc a tam si šel pro podporu ke dvanácti. Nevěděl jistě, jestli se mu nedostane i nějaké „korekce“ – to kdyby ho v Jeruzalémě přesvědčili, že ty židovské „věci“ jsou ke spáse opravdu nutné
konkrétní příklad jeho spolupracovníka Tita Pavel uvádí jako výmluvný: Titus je opravdový a horlivý křesťan, všichni to o něm víte. Opravdu po něm chcete žádat, aby se nechal obřezat? Opravdu to takhle vidíte? To přece nedává smysl – je to „regrese„, tedy krok zpět, návrat „o úroveň níž“¹²
je zjevné, že takové takové „tlaky“ v církvi byly. Nicméně v tomto ohledu si byl Pavel hodně jistý: nedal se zviklat, pomýlit, ovlivnit a argumentoval poměrně tvrdě
jeho terminologie je hodně drsná: falešní bratři, to je tvrdé nařčení. Vypadají, tváří se jako bratři, ale nejsou. Jsou pouze škůdci, kteří se za bratry vydávají
vetřelci: tedy někdo, kdo se vetře někam, kam nepatří, kde nemá co dělat. A samozřejmě s nějakým negativním záměrem
kteří se tam vloudili: aby se dostali dovnitř, museli se o to snažit, přetvařovat, být konformní, dávat najevo, že jim se „dovnitř“ chtějí dostat.
abv yyšpehovali naši svobodu: další a další tvrdé charakteristiky. Nikdo nechce být označen jako falešný bratr, vetřelec, špeh, atd. Zde Pavel pojmenovává to negativní, o co „jim“ jde, kvůli čemu to všechno dělají: to je to, co je „štve“, irituje, co chtějí zničit především, co nemůžou snést, je svoboda. To, že máme svobodu, jakou svobodu?
o jaké svobodě se mluví? O svobodě od Zákona jako prostředku záchrany.
představa, že by někdo mohl získat spásu jinak než dodržováním Zákona, je pro ně nepřijatelná a rozčilující
kterou máme v Kristu Ježíši: ano, tak jsme tu svobodu získali – „skrze naši víru v Krista Ježíše“. Jinak a jinde jsme ji získat nemohli, jinde svobodu od Zákona nalézt nelze. Pokud ne „přes Ježíše“, tak Zákon stále platí
aby nás zotročili: opakem svobody je otroctví. O nic jiného nejde, než o zpětné zotročení: dostat nás zpět, tam, kde jsme byli (v židovství) – abychom se znovu začali snažit získat spásu dodržováním Zákona.
proč jim na tom záleží? Proč jim není jedno, co děláme a jak získáváme spásu? Protože je to nesmírně iritující – vidět, že někdo nachází záchranu, o kterou oni tak klopotně a namáhavě teprve usilují. Navíc, když ta „jejich“ cesta záchrany až urážlivě primitivní a trochu bláznivá. To opravdu nikoho nemůže nechat klidným³.
pokud člověk spásu nehledá, pokud ho Boží věci spásy nezajímají, problémy, které Pavel tak dramaticky řeší, ho vůbec nevzrušují. Být takto „nad věcí“ může vypadat atraktivně⁴. Ale není to tak: lhostejnost k „Božím“ věcem je opravdovým problémem⁵. Bohu se lépe „pracuje“ s lidmi horlivými, zapálenými, kterým na „Jeho“ věcech záleží (byť se třeba mýlí), než s těmi, kdo jsou „nad věcí“. Jsi-li lhostejný, není ti pomoci. Ani všemohoucí Bůh s tebou nic neudělá. Jsi-li horlivý, byť by ses mýlil, jsi oslovitelný

5 Ale těm jsme ani na chvíli neustoupili a nepodřídili jsme se jim, aby vám zůstala pravda evangelia

Pavel má zcela jasno: jde o zásadní problém, ve které není možno ustoupit ani přistoupit na kompromis
někdy se někomu sice disputace o takových problémech můžou zdát nevýznamné (co si například nějaký Řek nebo Říman mohl myslet o disputaci, zda se nechat obřezat, nebo ne). Ale jestli obřízka a dodržování Zákona jsou podmínkou „křesťanství“ je problém opravdu zásadní
když se podívám na problémy, které křesťané řeší, mohou mi někdy jevit jako „žabomyší“. Někdy pravděpodobně i jsou – ale pro pozorovatele zvenčí je těžké to rozlišit
za hříchy, kterých se při těchto sporech křesťané někdy dopouštěli a dopouštějí, je bude soudit Bůh (za nejrůznější urážky, ale i různé „svaté války“ ve fyzické rovině). Otázkou je, jaký ten soud bude. Nechat se zabít kvůli nějakému „přijímání podobojí⁶“ může nezúčastněnému pozorovateli připadat jako trapné nebo zbytečné nebo historicky podmíněné. Je ale dost možné, že Bohu se to tak jevit nebude⁷.
kdyby Pavel a jeho „křídlo“ „nevyhráli“, byla by to katastrofa pro celou církev včetně nás. Všichni bychom se dodneška marně hnali za „chimérou“ spásy, nechávali se obřezat a nejedli vepřové⁸
v lepším případě bychom si život zbytečně komplikovali, v horším bychom spásu úplně minuli
Pavel tedy bojoval nejen za Galaťany, ale za všechny budoucí křesťany
objektivní pravda existuje, a když ji poznáme, je nutné za ni bojovat

6 Od těch, kteří něco znamenají – na tom, jací kdysi byli, mi nezáleží, protože Bůh nepřijímá (člověka podle významu jeho osoby) – ti uznávaní mně tedy nic dalšího neuložili

h: osobu člověka
takže v církvi zjevně byli někteří, kteří „něco znamenali“. Co si pod tím představit, Měli postavení uznávaných autorit, na jejich mínění záleželo (a není na tom nic negativního)
Pavel pouze upozorňuje, že se jejich postavením nedal ovlivnit, že se z nich „neposadil na zadek“ a nepřijal jejich názory jen kvůli jejich postavení
je to trochu rozporné: Pavel na jedné straně jejich autority využívá, přichází si pro jejich „přikrytí;, na druhé straně říká, že pro něho nebyly zásadní
otázkou samozřejmě je, co by se stalo, kdyby výnos jeruzalémských autorit byl jiný, kdyby se Pavlovi nelíbil
už tehdy, tedy v začátcích církve, to „zavánělo“ rozštěpením; kdyby na obřízce trvali, podřídil by se Pavel? Jak by se pak měl správně zachovat? Kdo ví, je to alternativní historie, která nemá řešení.
v historii k nejednomu rozštěpení došlo. Někdy se to zvládlo bez rozštěpení, ale ne zdaleka vždy
a těch rozštěpení bylo hodně a kvůli různým tématům: některé větve prostě brzy zahynuly, vymizely, jiné se udržely: např. pravoslaví existuje dodneška, protestanté také
wiki: ke konci prvního tisíciletí postupně narůstalo napětí mezi východní a západní církví, které vedlo až k velkému schizmatu (1054), které dodnes nebylo překonáno. Definitivní rozkol církví však nastal teprve po čtvrté křížové výpravě, přesto je nauka pravoslavné církve v některých ohledech relativně blízká nauce římskokatolické a mezi oběma církvemi pokračuje dialog – velký rozkol byl však fixován vývojem věrouky římskokatolické církve v průběhu druhého tisíciletí – všechna tato nová dogmata přijatá na západě po roce 1054 jsou neslučitelná s pravoslavnou věroukou a spolu s římskokatolickou spiritualitou znemožňují obnovení jednoty římské církve (a protestantských církví) s pravoslavnou církví
je např. jako důležitý zmiňován tzv. spor o filioque⁹, který byl pro tehdejší účastníky naprosto zásadní. Já už nyní ani nejsem schopen jeho důležitost dostatečně ocenit, ani ohodnotit, kdo má pravdu. Přesto by bylo chybou se na jejich spor dívat povýšeně jako na něco nevýznamného. Bůh posoudí, zda zbytečně rozštěpili církve kvůli „hlouposti“ nebo řešili opravdový závažný problém, který za rozštěpení stál
tohle je pro ilustraci jedno z mnoha schémat vývoje křesťanských církví (History of Christianity – CreationWiki, the encyclopedia of creation science)

každé z těchto „štěpení“ bude jednou hodnotit Bůh, zda bylo oprávněné , zda užitečné nebo škodlivé, a kdo měl pravdu. Pravděpodobně některá správná byla, některé ne¹⁰.
ta „pravá“ Kristova církev se téměř jistě nekryje s některou z denominací. Jde o „množinu“ všech Kristu patřících („vyzobaných“ ze všech církví všech dob a míst)¹¹
*my jsme zvyklí sledovat vývoj západní církve a brát ho jako ústřední větev, kolem které se všechno točí. Částečně je to oprávněné – spása je „ze Židů“ a západní civilizace stojí na židovských kořenech. Ale dávat si pozor na přehnaný „západocentrismus“, je na místě

7 Naopak když uviděli, že mi bylo svěřeno evangelium (pro neobřezané) jako Petrovi (pro obřezané)

n. neobřízky, ř. obřízky
zajímavá by byla otázka, jak by se k Pavlovi stavěli, kdyby za sebou neměl „výsledky“
kdyby přišel do Jeruzaléma jako jakýsi „no name“, pouze k teologické disputaci. Těžko by mu věnovali seriózní pozornost
ale on výsledky měl: a nadpřirozeně Bohem potvrzované. To se počítá. Jak jinak by uviděli, že mu evangelium pro neobřezané „bylo svěřeno“, než podle toho, že ti neobřezaní na to reagovali a obraceli se?¹²

Pokračování bude následovat

regrese nemusí být úplně zbloudění nebo odpadnutí. Když se křesťan stane buddhistou, není to regrese – je to opuštění pravdy, zbloudění. Když se křesťan stane částečně či zcela „židem“ (tedy začne víceméně hledat spásu v židovském Zákonu), je to regrese či krok zpět. Nicméně z toho jak ostrá slova používá, jak horlivě zde Pavel „bojuje“, je velmi otazné, zda to také není již odpadnutí od pravdy nebo cesta k němu. ↩︎
našel bych i další příklady, byly by ale příliš kontroverzní pro veřejnou platformu ↩︎
tím se ještě budeme spolu s Pavlem extenzivně zabývat ↩︎
takový ten běžný přístup: Ať se ti blázniví křesťané klidně přou o ty svoje věci, mě to nezajímá. ↩︎
srv. Zj 3,15-16, kde je lhostejnost pro Boha nesnesitelná: Kéž bys byl studený nebo horký! Takto však, že jsi vlažný, a nejsi studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst. ↩︎
Komenský v Historii o těžkých protivenstvích církve české, myslím (jen jsem ji poslouchal v čtení na pokračování), popisuje případ člověka, který během ŘK mše pochopil, že s přijímáním se věci mají jinak, než je prezentováno. Hned to řekl a hned byl odveden k upálení. Nabízeli mu, ať si věci v klidu ještě rozmyslí, ale on nechtěl. Pro pravdu, kterou pochopil či přijal, se nechal upálit ihned. (Z našeho dnešního, byť i křesťanského pohledu se nám to může jevit přehnané a pravda, za kterou se nechal zabít, jako ne zcela zásadní) ↩︎
poznáme-li nějakou pravdu, je-li nám dáno ji poznat, jsme povinni za ní stát. A to bez ohledu na to, že není dokonalá nebo úplná. ↩︎
spíše by samozřejmě křesťanství dávno zaniklo nebo se stalo jedním z „běžných“ náboženství ↩︎
pro zajímavost, o co jde ve sporu o filologue: v Jan 15,26 Ježíš řekl učedníkům: “Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází os Otce, ten vydá o mně svědectví“. Tento verš (a některé další) dává prostor pro dva výklady, kdo vlastně Ducha Svatého posílá: Otec nebo Ježíš (ale od Otce). Moc to nechápu a přijde mi to malicherné. Ale kdo ví.
Nebo staro-katolická církev se odštěpila poté, co část římských katolíků „nezkousla“ v druhé polovině 19, století po Prvním vatikánském koncilu (kolem 1870) dogma o papežské neomylnosti a o papežově primátu nad celou církvi ↩︎
já např. vnímám odštěpení protestantismu jako nanejvýš správné a nutné ↩︎
někdy dějiny křesťanské církve chápu jako postup améby (měňavky) dějinami: postupně se přelévá, Postupuje kupředu. Občas se nějaká pseudopodie (panožka) odštěpí a zahyne, občas je něco zvenčí fagocytováno. Někdy se jedna pseudopodie na přechodnou dobu stane dominantní, pak se zase zasune, atd. Důležité je, že přes všechny změny, měňavka postupuje kupředu ↩︎
jeden bratr měl po obrácení pocit, že ho Bůh povolal k misii. Tak obešel různé církve a misijní organizace se žádostí, aby ho „zastřešili“ a materiálně podpořili. Nikde neuspěl, což ho naštvalo (podle mě neprávem). Nicméně frustraci překonal, misii začal dělat a pokračuje v ní – a nyní už je v církvích i misijních kruzích respektován. (Nicméně úspěšnost misijní služby se v dnešní době špatně měří. Sbory nevznikají. To by ale bylo na samostatný rozbor) ↩︎

Vít Šmajstrla

Vit.Smajstrla@bormed.cz